Hrdina socialistické mládeže.

SSSR, 30-tá léta. Sedláci, aby nechcípali hladem, schovávají obilí, které neprodali státu.
Čtrnáctiletý Pavlík Morozov oznamuje na milici: "Náš děda je kulak, schoval obilí na sýpce."

Výsledek, rodina Morozova prohlášena za kontra-revolucionáře a popravena. Aby se pomstili, vesničané zabijou chlapce, z kterého režim udělá vzor pro 200 millionu sov. dětí. Ještě dnes stojí po Rusku jeho sochy.

Francie, 1998. Patnáctiletá dívka oznamuje u soudu: "Můj děda je rasista, neboť když jsem byla malá, učil mne na střelnici střílet na melouny. Dnes vím, že melouny myslel Araby".
Dědeček zažil "osvobozeneckou" válku v Alžíru, kde se narodil, stejně jako jeho otec, a odkud ho vyhnali, a nadosmrti je poznamenán krutostmi, které zažil. Bojí se o život a ztrácí rozvahu, jak jen vidí tlupu Arabů. Volební plakáty lepí v noci, protože ve dne riskuje, že levičáci jim rozbijou hubu.
Ale stalo se, že k lepičům v noci běžela početná skupina černošských výrostků, pravděpodobně jim nadávali, a dědeček zpanikařil. Vzal z auta flintu a vystřelil. Jeden chlapec bohužel zůstal na dlažbě a z dědy je vrah.

Odsouzen na 14 let za rasistický zločin. Má rakovinu, víc však ho bolí zrada vnučky.
Dívka dosud nedostala žádnou medaili, žádnou sochu jí nepostavili, ani jedna ulice nenese její jméno. Francouzští novináři se musí ještě hodně učit, než dosáhnou umění sovětské propagandy.

Z ruského humoru.

Vyprávěl bývalý chovanec ruského sirotčince: Náš domov byl od městkého parku oddělen železnou mříží, podél níž byl chodník. Zaměstnanci sirotčince občas pro zábavu vybrali pokud možno nejubožejší holčičku, která u mříže měla vyčkávat.
Když šel kolem zamilovaný pár, protáhla mříží k mládenci hubené ručky a v pláči volala: "Tatínku, tatínku, proč tak dlouho jsi nepřišel? Tolik jsem se trápila, že o mne nestojíš. - Kdo je tahle teta? Moje nová máma?"
Co následovalo, záviselo od reakce mladé dívky.

Další autentická historie. Paní R. (dosud žijící) mi vyprávěla, jak se bavili čekisté v dvacátých letech. (Možná, že nešlo o zábavu, nýbrž o rozkaz soudruha Lenina či Trockého). Bydlela tehdy v malém přístavu na břehu Černého moře a pozorovala to dalekohledem. Čekisté přiváželi nákladním vlakem skupiny dětí, zřejmě sirotků, které vozili prý na projížďku po moři.
Problém, nikdy neviděla lodě se vracet, nanejvýš se vracel malý člun s čekisty. Občas moře vyvrhlo mrtvolu utopeného dítěte.

Dva rybáři : "Blahopřej mi, oženil jsem se."
- Říkali, že pajdá, šilhá a obličej má plnej uhrů…
- No jo, zato jak na její tasemnici ryby berou !

Márnice, u stolu s mrtvolou dva muži, třetí čte pitevní nález.
- Vasjo, pšeničná kaše s masem a rajskou, dáš si taky?
- Díky, kluci, nemám hlad.
Ti dva seberou lžíce a s chutí vyjí obsah žaludku.
- Jestlipak víte, že on právě tou kaší se otrávil ?
V okamžiku všechna kaše je zpátky. Tehdy přistoupí Vasja se lžicí a vysvětluje:
- Neotrávil. Ale já radši kaši ohřátou.

Vrací se voják ze služby, noc ho zastihne v cizí osadě. Rozhodne se požádat o nocleh. Otevře mu stařenka jako věchýtek.
- Babičko, nechte mne přespat.
- Vejdi, synku, lehni na lavici.
- Babi, a nebylo by něco k snědku? Celý den jsem šel, vyhladověl, ráno ti nasekám dříví.
- Ráda bych, ale sama ani suchou kůrku tři dni jsem neviděla.
Ulehli hladoví; voják špatně spí, řekne si, třeba bába něco k jídlu má, koukne pod lavici, tam najde mísu s aspikem. Z holinky vytáhne lžíci, sní aspik a sytý usne. Ráno se ptá:
- Babi, proč jsi mě obelhala, pod lávkou schováváš sulc.
- Jaký sulc? Mám tuberu, dva roky plivám do té misky.