Duben 1993. Jedna kolegyně z našeho podniku organizovala čtrnáctidenní zájezd do Polska, ale nemohla sehnat hotel v Praze. Zamluvil jsem jí ubytování a stravu v pražském sportovním klubu, 200 korun na osobu. Z vděčnosti mi nabídla zájezd zdarma. Nechtělo se mi jet, ale když mi kolega sdělil, že z Varšavy mu jeho známí koupí jízdenku do Kyjeva, kam mne jedna paní zve, řekl jsem, že pojedu taky. Zkrátka byl jsem vůl.

Chcete-li v cizině neztrácet čas, nevydávejte se na cestu se skupinou Francouzů. Jakmile padne poledne, musí na oběd. A to jim nestačí polévka a hlavní jídlo. Jako předkrm objednávají často syrovou zeleninu, a k obědu patří též hlávkový salát a sýr. Někteří začínají aperitivem. Pijou pivo nebo víno, též minerální vodu, ale ta musí být bez bublinek. Slazené nápoje nechtějí, avšak po jídle jim třeba něco sladkého, zmrzlinu, ovoce nebo dort. A černou kávu, samozřejmě. Když je jich 40, trvá to 2 hodiny, než to místní restaurace zvládne. A večer se to opakuje.

Odjížděli jsme z Francie 10. dubna, na Bílou Sobotu. O Pondělí Velikonočním se Němci vraceli z východu, silnice byly přeplněné, ve Weimaru se nás průvodce městem nedočkal, do hotelu Formule 1 u Drážďan jsme dojeli v noci, bylo za 5 minut 11, právě chtěli zavírat. V Drážďanech, v restauraci příšerně drahé pro východní Němce, nás čekali přátelé Francie už celé odpoledne.

Třebaže byla noc, předseda spolku nám ukázal skutečně pěkné město, z něhož po válce sice mnoho nezbylo, ale v němž některé budovy komunisti postavili v původním duchu (na příklad operu). Hodně se v městě opravuje, práce však je na desítky let.

Byl to sympatický, slušný pán, ovšem vliv čtyřiceti let propagandy je nesmazatelný. Z jeho výkladu člověk měl dojem, že váleční zločinci byli jen na západě ; německý lid se zřejmě války nezúčastnil. Anglie bombardovala Drážďany koncem války teprve, když měla jistotu, že město padne do rukou Rusů. Zabila dvě stě tisíc lidí za jednu noc. Na malé domky bomby neházeli, nýbrž na střed města, aby bylo co nejvíc mrtvých.

Počet zřejmě přehnaný. V anglickém Canterbery jsem viděl strašné fotografie města po bombardování, nemám dojem, že by nacisté taky nehledali účinnost. Spojenci nenapadli Drážďany dříve, dokud jejich bombardéry neměly schopnost tam s plným nákladem bomb dolétnout.

Východoněmecké lesy jsou nemocné, vzduch vás škrabe v hrdle. Projížděli jsme Lužicí, nápisy jsou dvoujazyčné, ale mám dojem, že národ je v posledním tažení. Mám doma noviny vyšlé po první světové válce, obsahují plamenné výzvy pro uznání nezávislé Lužice. Ale politikové, kteří rozbili Rakousko, neměli pro malé národy pochopení. Seskupení, která tvořili, nebyla vždy šťastná, viz Jugoslávie a Československo. Hitler pak udělal z Lužice německou zem a Ulbricht tomu dal hřebíček tím, že mládež nutil opěvovat pokrok slovansky. Někdy v sedmdesátých letech jsem se pokusil zorganizovat lužickou výstavu v Bretani, soudruzi z konsulátu DDR mou snahu ignorovali.

Dnes sem přišla svoboda, ale nezaměstnanost je strašná, mládež se stěhuje na západ, národ umírá. Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím, druhdy kolébka, nyní národu mého rakev, zpíval Kollár. Když jsem opouštěl Bautzen, tedy Budyšín, všiml jsem si německého nápisu Na shledanou, pod ním stálo starosrbsky Bůh budiž s vámi. Šeptal jsem s dojetím : Sbohem, potomci slovanští.

Polský humor (Mleczko): Udělali jsme soudruzi už mnoho, ještě víc zbývá vykonat!

Přijíždíme do Polska. 1 frank stojí 305 tisíc zlatých, za dolar tedy dostanete asi 5,5 krát tolik, čili 1 milion 670 tisíc. Na Ukrajině za dolar dávali v bance 3100 kuponů, ovšem devalvace stále pokračuje, v létě to možná bude 5 tisic. Když se Ukrajina osamostatnila, 1 kupón stal 2 rubly ; dnes 1 ruský rubl stojí 3 kupóny. V Kyjevě je telefon zdarma, neboť fungoval na mince a ty už neexistují (hovor by stál v drobných asi kilo).

Poláci i Ukrajinci neodllišují bankovky velikostí, jen barvou a nulami, a ty nuly se cizinci matou před očima, snadno dáte 50 tisíc namísto 5 tisíc ; jen když si spletete milión s tisícovkou, snad to na svém rozpočtu pocítíte. Hovoří se o tom, že se posledni tři nuly budou rušit, kapesní počítačky totiž zvládnou jen 7 nul.

Našinec je cenami obzvlášť zmaten. Tak třeba jdu do přepychové restaurace, všechno je OK, a zajdu tam na záchod. Něco tak zanedbaného na západě těžko lze si představit. Za vyčurání bez umytí rukou musím zaplatit 1000 zlatých (jinde i 2000) ; opláchnutí rukou na chodbičce pod kohoutkem ze začátku století přijde na 500 zlatek. Bez ručníku. Mokrou rukou abych manipuloval bankovky.

Navzdory fámě, Poláci jsou pracovití, a každý, kdo může, staví si vlastní dům. Vlastníma rukama, takže po celé zemi vidíte nedokončené domky. Ne příliš malé, ve Francii se na takové obyčejná rodina jen tak nezmůže. Uvnitř dobře zařízené, nekoukáte-li na různé nedostatky a lajdáckou práci. Na příklad, nechápu proč po celém Polsku jsou umyvadla značně dole a kohoutek dost vysoko. Otevřete jej a voda vám postříchá břicho.

Viděl jsem spoustu pěkných bytů, jenže prázdných. Stojí 18 tisíc dolarů, z toho třetinu nutno dát v hotovosti, kdo z Poláků na to má ? Známí mého kolegy ve Varšavě patří k těm, kteří by na to měli, ale skupují radši v okolí pozemky, na nich staví skleníky, autoopravny, pronajímají je pak jiným. Chtěl jsem vědět, co právě ted' podnikají. Ale, prý dováží. A co dováží ? - Inu, vejce. Z Ukrajiny. Polská vejce jsou 10 krát dražší.

A jak se to pozná, že jsou polská ? - Inu, ono se to nepozná. Domýšlím se, ono se to nepozná, i když se dovezou až do Francie. Leda na ceně. Tam jsou opět 10 krát dražší. Rodioaktivitu nám přidají zadarmo. A francouzský sedlák nemá z čeho splácet úvěr, neprodaná francouzská vejce drtí pak traktor.

Obchody jsou plné, kdekdo si pořizuje aspoň starou Škodovku. Vzpomínám na francouzského studenta, který mi vyprávěl, že za stannêho práva za celou zimu v Polsku kromě zelí dohromady nic nejed. Když jsem před lety hovořil s Poláky, všechno špatné byla vina komunistů. Dneska ti sami vám tvrdí, že za komunistů bylo líp. Nejvíc to křičí ti, kteří dnes bohatnou rychlostí, na západě neobvyklou. V domě mají ti nešťastníci opravdu drahé věci z celé Evropy, ale mají toho moc a vkusu málo. Své druhé dceři staví ještě větší barák. Potíž je v tom, že dcera odjela k nám do Francie na práci a už nechce zpátky.

Za sousedy mají Židy, jediné, kteří ve čtvrti zůstali. Ti mi také ukázali svůj domek. Dělali právě krásné dubové schodiště na půdu. Tam zbudovali školu esperantského jazyka, druhá část půdy slouží coby noclehárna pro zahraniční návštěvníky. Stále ta známá pacifistická utopie světového státu, v němž budou všichni stejní, snad i jazyk budou mít společný. Poláci se s nimi nestýkají. V celém Polsku je už jen 5 tisíc Židů, obyvatelů je desettisíckrát víc, přesto jsem zahlédl cestou nápis Juden raus.

♫

Nudné je poslouchat výklad historie od místních průvodců. Naštěstí jel s námi profesor architektury Roger Henri Guerrant, autor knihy o záchodech a o tom, jak to lidi dělali dřív, než vynalezli záchod a nočník. Vyšla i v Japonsku a ve Španělsku. Jeho antikomunistický humor nám umožnil trávit nezáživný komentář. Šofér nám pouštěl filmy Doktor Živago, Melodie Štěstí, reportáž o Janu Palachovi. Vzal jsem mikrofon a improvizoval pětiminutovou lekci polštiny a češtiny.

V Lodži nic k vidění není, ve Vratislavi je panoráma jako na Strahově, Kosciuszko vítězící nad Rusy. Vešel jsem tam s fotoaparátem, málem bylo zle. Vlastenectví Poláků je sympatické, pokud zůstávají na hranici historické pravdy, což se stává málokdy. Podle četných průvodců jsem usoudil, že kromě Polska žádná kultura nikdy neexistovala, historie lidstva se točí kolem nich a vším neštěstím, které zemi potkalo, jsou vinni pouze cizáci.

Náš podnik otevřel před 2 lety ve Varšavě kancelář s úmyslem prodávat jim naši technologii. Ve skutečnosti nedělá nic, jen vyčkává. Vedoucí mi vyprávěl, jak Poláci si naříkají, že západ nechce investovat. Zřejmě ani vláda nemá jasno, co rozumí pojmem investice.

Investice nemůže být dar, Poláci jsou hrdí, to by je urazilo. Nemůžete také koupit terén a stavět továrny, to by Poláci křičeli, že je cizina zabírá, že skupuje celé Polsko. Investujeme-li do nám odpovídajícího podniku, pokračoval vedoucí, stát musí v něm držet podle zákona 60% majetku... jedná se přece o nezávislost Polska. To znamená, že rozhodovat budou oni, že podnik bude i nadále ztrátový. Má-li Polák volit mezi jistou závislostí a hladem, volí bez váhání hlad. Snad se to jednou změní po volbách.

♫

Už jako student slýchal jsem vyprávění od kamarádek na ruštině, jak folklorická je cesta rychlíkem Paříž - Berlín - Moskva. Nekonečné kontroly, nevraživost DDR, pohostinnost ruských lidí. Vodka, dárky, karty, výměnný obchod. Prostěradla zešedlá jako značně posmrkaný kapesník, který naškrobíte a vyžehlíte. Chtěl jsem vidět, co se za čtvrt století změnilo k lepšímu.

Z Varšavy možno do Kyjeva letadlem, ted' už i luxusním autobusem, německým, jako z Prahy do Paříže. Cesta do Kyjeva i zpět stojí 700 tisíc zlotých, odjezd v 7 ráno, příjezd 22.30. Z Prahy do Paříže a zpět to stojí 19 set korun, odjezd v 7 večer, příjezd v 9 ráno. Vlakem cesta do Kyjeva tam stojí 328 tisíc zlotých, místenka 227 tisíc. Zpět musíte platit 21 dolarů, místenku 15, poplatek 4 a za úplatky dáte asi 20 dolarů. Bez nich se do vlaku nedostanete, ledaže byste rezervovali týdny předem, a ještě nejsem si tím jist. Vlak jede těch 794 km celou noc a téměř celý den.

Poláci nám rezervovali jízdenku na rychlík do Kyjeva na čtvrtek 15. dubna. Vizum prý je možné koupit na hranicích, ale jak znám byrokraty, lépe bude, když je obstaráme předem. Šlo jen o to, ten ukrajinský konsulát ve Varšavě najít. V Paříži žádný není. Po dvou pokusech sehnali jsme nějakou adresu od Rusů. Na domě nebyla sebemenší cedulička, v chodbě vyvěšen kus papíru, na němž stálo v azbuce : pondělí, středa, pátek 8-13h. Záhlaví či podpis žádný.

Byl Zelený Čtvrtek podle pravoslavného kalendáře, večer nám odjížděl vlak. Na naše naléhání dovolali jsme se k konsulovi, ten nám vysvětlil, že od 1. dubna se už visa na hranicích neprodávají, a že je můžeme dostat nejdříve zítra.

Běželi jsme honem na nádraží, a naštěstí jsme ještě sehnali 2 lehátka do první třídy na pátek večer. Na jízdence žádný bližší údaj, kudy vlak projíždí je zřejmě státní tajemství. V pátek ráno jsem vyplnil dlouhou žádost o visum, dal pas, foto. Visum prý bude hotové v 16 hodin. Pomyslel jsem si, jestli zavřou jak psáno ve 13 hodin, nevím ani, komu jsem svěřil pas. Jako den předtím, před okénkem s námi stál mladík tetovaný až po konečky prstů. Kolega povídá, kdybych měl cestovat s ním v jednom oddělení, to radši vystoupím.

♫

Průvodčí ve vlaku přišla se slovy pánové jsou Poláci. Kývl jsem, napsala to na jízdenky a odnesla je. Přeložil jsem to kolegovi, ten se rozběhl z ní, aby to opravila. Vole, ty je neznáš, řekl mi, až si toho všimnou, rozhrabou všechny naše věci, nebo nás vysadí a budeme na hranicích tvrdnout 24 hodin, než nám vrátí pasy ; mému známému se to už stalo.

Pak nám přinesla povlaky. Ručník ustřižený snad z kostkované noční košile, prostěradla šedá jak mé zaprášené boty, okraje otřepané. Řekla mi, abych se nebál, že navzdory vzhledu, je všechno čisté. Je fakt, že mi dala nejméně flekovaté, asi je dlouho přebírala. Snesli jsme na lehátka vatové matrace. Prach se zvířil natolik, že vzduch se stal nedýchatelný. Kolega šel s polštářem do chodby, třepl do něho, na skle se usadil nános prachu. Nejezděte do Ruska, trpíte-li záduchou. Nebo máte-li potíže s prostatou. Protože 50 km před každou stanicí průvodčí záchod zamkne a odemkne jej 50 km za stanicí, pokud nezapomene. Když někdo škemrá, že to nemůže udržet, odbyde jej slovy Pijte míň. Na sprostý lid musí být přísnost.

Nemám tu čest patřit lidu, pročež na mne byla trochu zdvořilejší a poslala mne za svými kolegy ; sama neměla čas, krájela právě cibuli, vařila z ní polívku. Dva průvodčí z druhého vagonu se marně pokoušeli záchod mi otevřít ; v sovětském vlaku nejsou klíče standardní.

Naproti záchodu byl samovar. Když jsem ve Varšavě nastupoval, kufrem jsem zavadil o dvířka, vyvalilo se uhlí a zavalilo chodbičku. Nastupující lidé pak uhlí roznášeli na botách do svých oddělení a průvodčí spustila řev. V noci pod samovarem zatopila, přiložila pár lopatek a cestující chodili pod kohoutek pro horkou vodu na čaj. To sousedství se záchodem mne neinspirovalo a pil jsem radši minerální vodu bez bublin, koupenou ještě ve Francii.

♫

Sověti jsou mistři na psychologický nátlak. Hodinu před příjezdem na hranice vás vzbudí, seberou pas, začnou výslech, ke komu a proč jedete, kde žijete, snaží se odlepit fotografii, zkoumají, jak je knížka sešitá, atd. Potom za chvíli neznámý cestující přijde se vás diskrétně zeptat, co že to ve vašich papírech je v nepořádku. Tak vás nechají smažit se ve vlastních pochybách celou hodinu.

Když vlak zastavil, přišli tři oficíři, kteří nám sdělili, že jsme nezákonně vstoupili na území běloruské republiky, a že jelikož už existuje ve Varšavě běloruský konsulát, bylo naší povinností obstarat si průjezdní vizum. Nicméně, máme-li peníze, náš prohřešek možno urovnat. Odpověděl jsem, že peníze máme. Vyzvali nás tedy, abychom s nimi opustili vlak.

Kolega chtěl, abych šel s nimi nejprv sám, a až se vrátím, budu v jeho nepřítomnosti střežit jeho zavazadla. Přeložil jsem to, ale vůbec se jim to nelíbilo. Když se bojí, nechť vystoupí se svými zavazadly. Nemohl ; měl kufr a 3 velké vaky, podchod neexistoval, musel se obcházet celý vlak.

Šli jsme přes půl km, nocí, v doprovodu stráží. Snad takhle zatýkali ještě za Gorbačova. Zapomněli jsme číslo našeho vagonu, neměli jsme u sebe jízdenky, neměli jsme pasy, v našich zavazadlech se v tu chvíli možná hrabali pašeráci. Ptám se, kolik to bude stát, nevěděli.

Nádražní hala v Brestu nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Uniforem tolik, že jsem se cítil jako v předvečer nějaké války. Obklopili nás : nejvyšší šarže chtěla vědět, kolik jsem platil ukrajinské vizum. Řekl jsem popravdě, že 50 dolarů. A dodal jsem, že jsem nevěděl, že vlak jede přes Bílou Rus. Odpověděl, že to je moje věc, on mi dává na vybranou : buď koupit vizum za 60 dolarů, nebo se vrátit do Varšavy, odkud mohu do Kyjeva jiným vlakem. Jen se musím rozhodnout rychle. Měl jsem chuť se vrátit, jenže v Kyjevě nás čekali. Řekl jsem, že zaplatíme.

Protivná ženština nás dovedla k zavřenému okénku a nechala nás čekat 2 hodiny. Pak vlezla do budky, vytáhla záclonu a začala pomaloučku opisovat údaje z mého pasu. Mezitím vyplnil jsem žádost o vizum i Němci ukrajinského původu, neuměl číst ani psát. Bál jsem se, že vlak odjede bez nás. Prozatím vyměňují kola, zavrčela, my vás k němu dovedeme zkratkou. Dolní část stvrzenky, kterou nepustila, vystrčila k podpisu škvírou pod sklem, před kterým je k dispozici 1 cm opory. Více prý netřeba k napsání jedné řádky ; na prostý lid musí být přísnost. Sklo mi bránilo, abych se podepsal normálně.

Nakonec ženština zatáhla záclonu a vedla nás, asi 6 postižených, dlouhou chodbou, v níž spaly hromady lidí na hromadách zavazadel, někteří asijského vzezření, s dětmi, některé bylo nutno překračovat. Pohled skličující. Vyvedla nás do tmy před budovu na druhou, sovětskou stranu, ukázala přes koleje, že však neví, na kterou kolej naše vagony přivezou. A najednou promluvila lidským hlasem, i šťastnou cestu popřála.

Vítr na pustém nástupišti byl ledový, cvakaly mi zuby. Ruska v noční košili nadávala, že ji nikdo neodškodní, až dostane zápal plic. Nechápala, jak do Ruska můžeme jezdit. Je tam jen špína, úplatky, drogy, krádeže, vraždy, tam se nejezdí na prázdniny. Odpověděl jsem popravdě, že jsme nejspíš potrhlí.

V dlouhém vlaku těžko hledat vagón. Naštěstí jsem poznal kontrolorku a ona poznala mě. Už prý chtěla volat, aby někdo naše zavazadla vyložil. Spolucestující mi řekli, že nám kufry střežili jako oko v hlavě, ba i kontrolorka třikrát přišla nadzvednout lehátko, přesvědčit se, že naše věci nikdo nevykrad.

♫

První cestující mi řekl, že je profesorem a že jezdí do Polska nejmíň šestkrát do roka a že každá cesta mu vynese mnohem víc, než celoroční plat. Druhý, který spal nade mnou, tetovaný jako ten ve Varšavě, slezl, že jsem kamarád a že budeme spolu pít. Že je osobní strážce, že prodal svůj život, že dělá export-import, a když ho zabijou, jeho syn zdědí velký majetek. Řeči opilce, ale možná, že mluvil pravdu. Na stolku ležel jeho zabijácký nůž ; nechtělo se mi moc, aby se opíjel. Rus nerad pije sám ; povídám tedy, že se mi chce spát. Zkusil umluvit mého kolegu, ale s jeho polštinou si moc nerozuměli. Tak sebral láhev a še bůhví kam.

Trochu jsem si pospal, než se vrátil. Strčil do mne a lehl si na moje lehátko. Špinavé vlasy položil na můj ručník, kterým jsem zakryl šedivý polštář, přitulil se ke mně a počal chrápat. Páchnul vodkou a močí, zřejmě šel ve vlněných ponožkách na záchod.

Chodit na záchod v ruském vlaku vyžaduje být akrobatem. Mísa je často rozbitá, a i když není, bývá podlaha pokryta tekutinou, v níž plavou různé věci. Jak vámi totiž vlak smýká, není snadné se do mísy z výšky strefit.

V první třídě jsou v kupé jen 4 lehátka, vrchní jsou ve výši asi 1,80 m, jenže žebřík někdo asi ukrad a opilec tam nevyleze. Stáhl jsem špinavé prostěradlo nahoře a šel za průvodčí pro nové. Začala nadávat : a kdo to bude platit ? Profesor mi dal pár rublů, vyměnil jsem prádlo a přestěhoval se na horní lehátko.

Jak jsem se snažil usnout, něco mě začalo tlačit. Do natržené matrace byla zastrčená krabička, asi jako knížka, jenže dost těžká. Rozespalý, hodil jsem ji profesorovi, který ji bleskově skryl. Když se mi to rozleželo v hlavě, litoval jsem, že jsem se napřed nepodíval, co v ní je. Drogy, semtex, uran ?

Když se opilec druhý den v poledne probral ze spaní, nepamatoval se vůbec s kým pil. Jen jeho první otázka byla : Kde je krabička ?! Pak vytáhl revolver a cpal do něj náboje. Profesor ho ujistil, že je všechno v bezpečí.

Z východoevropských měst, kterými jsem projel, je Kyjev snad nejčistší a nejméně zchátralý. Čistější než Paříž, větší též. Když kvetou kaštany, musí to být nádhera. Teď ještě všechno bylo černé. Když jsem vystoupil z vlaku, čekala nás naše známá i s dcerou.

Poslouchám někdy ve Francii na vlně asi 240 metrů stanici Radio Alla, nazvané tak nepochybně na počest rockové zpěvačky Ally Pugačové, idol sovětské mládeže sedmdesátých let. Šestadvacetiletá dcera mé hostitelky se rovněž jmenuje Alla. Ve dvaceti se provdala za známého herce a filmového režiséra, s kterým jsem mluvil a který je dnes bez práce, protože neumí ukrajinsky. Tenkrát prý jezdil i po Československu s filmovým festivalem pracujících. Vzali se, protože v SSSR bez sňatku bylo téměř nemožné ztrávit noc společně. Za 3 měsíce se rozvedli. Když se jí narodil malý Saša, vybuchl Černobyl.

V Kyjevě všecka děcka na ulici vypadala bledě a neduživě, Saša navíc má eczému, podle Ally následek atomového dopadu. Minulý rok přijela s ním do Francie, v nemocnici velký odborník žádné následky záření neshledal. Tvrdohlavá, Alla je přesvědčena o opaku. Nejspíš však půjde o alergii na chlorovanou vodu v Kyjevě.

Alla má na sovětské poměry pěkný byt, kde žije se synkem a se svou maminkou. U nás by se řeklo garsonka. Pokojík, v kterém když rozložíte gauč, těžko projdete. Obývací pokoj o málo větší, rovněž s rozkládacím gaučem, na postele není místo. V kuchyňce se těžko otočíte, a když jsme jedli, byli jsme jako sardinky. Nebylo to nepříjemné, maminka je pěkná a Alla je vyloženě krasavice. Hraje, zpívá cikánské romance, za západě by z ní byla televizní hvězda.

Má v Kyjevě dvě zaměstnání. Jednak jako tlumočník pracuje pro nějaké ministerstvo průmyslu, jednak jako právník připravuje smlouvy pro Američany. Začíná v 8 ráno, domů chodí často v 1 v noci, vydělává 80 dolarů měsíčně. Je to 40 až 80 krát víc, než má běžný úředník. Pořídila si dokonce pěkný televizor a video.

Malý byt v Kyjevě stojí 10 tisíc dolarů. Dveře má jak do trezoru, tři klíče plus alarmní signál. Pokaždé, když jsme vešli do bytu, musela telefonovat na policii. Kdyby se nedovolala, za 10 minut po otevření dveří měla by doma policii. I těch pár minut prý stačí, aby zloději zmizeli i s televizorem a s nádobím. Sousedy vykradli nedávno.

Po ulicích v Kyjevě večer neuvidíte živého člověka, lidi se bojí chodit ven. Alla nejezdí metrem a tramvají, používá výhradně taxi. Někdy ho najme na celý den. Jedna jízda stojí obvykle 1000 kupónů, ale musíte se dohodnout o ceně předem. Taxíka dělá téměř každý automobilista, stačí mávnout rukou. Někteří chtějí 2000, ale vidí-li, že jste cizinec, 8000, což je měsíční mzda.

Pozor však, někteří kradou. Pod záminkou, že v autě nemá světlo, řidič šel s dvoutisícovou bankovkou pod pouliční osvětlení, cestou ji vyměnil za pětistovku ; jsou si podobné. Alla vylovila a podala mu druhou bankovku : Je den smrti Páně a nechci se hádat, ale já mám dobré oči. Řidič byl starý pán a všem třem nám bylo trapno. I slušný člověk aby se učil krást, chce-li přežít.

♫

Přijeli jsme do Kyjeva v sobotu, byl už téměř večer. Opět začínaly Velikonoce, tentokrát pravoslavné. Opláchli jsme se a šli jsme do kostela. Je prý plný lidí celou noc. Zapálil jsem si svíčku a díval se po tvářích žen. Lesk v očích věřících v takovou chvíli je něco úchvatného. Před kostelem fronta téměř kolem dokola, položili jsme na zem mazanec, malovaná vejce, sůl.

Bradatý kněz obcházel dav a kropil jídlo, pokropil i mne. Alla se ozvala : Pěkně prosím ještě jednou na nás, oni přijeli zdaleka ! Pop namočil košťátko ve vědru a cákl tak, že jsem byl zlitý od hlavy až k patě.

Slavit Vánoce nebo Velikonoce je povoleno teprv 2 roky. Za Gorbačeva jediné dva večery v roce, kdy televize vysílala americký program, zajímající mládež, byl ve chvíli bohoslužeb. Kostely bývaly obklopeny policií, ta vyšetřovala mladé lidi, dovnitř pouštěla jen staré babičky.

Na Hod Boží nás pozvalo k obědu 5 kamarádek mé hostitelky, znají se už 20 let. Všechny rozvedené nebo opuštěné, člověk má dojem, že v Rusku je nouze o muže. Hostit dva Francouze, asi se jim nepřihází každý den, a daly si opravdu záležet. Jídlem, zpěvem, recitací, a taky snahou udělat mi z legrace kompromitující fotografii, kterou prý chtěly poslat mé manželce.

Dobře se jim nevede. Dříve dělali na ně východní Němci, Češi, Poláci, Jugoslávci. Teď jim nikdo nechce nic prodat, leda západ, a jen za dolary. Ale i z mála dělají zázraky. Vždycky jsem říkal, že sovětský režim je postaven na ženách. Nebýt pracovitosti a obětavosti ruských žen, SSSR a s ním celý komunismus zašel by na svrab a úbytě už před půlstoletím.

Večer jsem chtěl jít do opery, lístky už byly jen na třetí balkon, ale stačilo strčit bankovku a přijít za půl hodiny, zbyly krásné lístky do přízemí. Tak to chodí všude. Viděl jsem italskou operu, avšak zpívanou ukrajinsky. Dnes ruštinu vytlačuje místní nářečí, které - stejně jako slovenština u nás - nemá tisíciletou literární tradici. Za jakou hloupost pokládám politické rozhodnutí zvolit nářečí za úřední jazyk, si umíte představit. Alla mi překládala potichu text opery do ruštiny. Aspoň jsem vše pochopil ; i v rodné řeči často nerozumím, co se zpívá.

♫

O Pondělí Velikonočním byly obchody otevřené. Jsou dosud státní, často nemají výlohy a moc zboží také ne. Ačkoliv v obchodním domě jsem už viděl i západní zboží, ale to bylo strašně drahé. Také zboží zákazníků je na prodej ; obchodní dům pobírá jen část ze zisku. Levné místní zboží však skoupí malie a pak je prodává na ulici, za dvojnásobnou cenu. Zkrátka, každý obchoduje, nevyrábí se nic. Tím se jen živí inflace. Z čeho žijí důchodci, nechápu. Jak mohou dělat rozpočet, když neví, kolik bude stát mouka, tvaroh, brambor zítra, pozítří ?

V metru potkali jsme hlouček výrostků, jeden z nich praštil mého kolegu do obličeje, brýle odlétly 3 metry daleko, musely do opravy. Nevím, udělal-li to schválně, hned poté zmizeli. Snad jen chtěl vyvolat shluk lidí, aby jiní mohli krást.

Soudruhům na nejvyšších místech inflace a kriminalita vyhovuje, oni mají osobní ochranu, mají peníze, mohou nakupovat, bohatnou, policie nemá čas se jimi zabývat. Gorbačev bere důchod, má svůj institut, jezdí si po světě, jeho příbuzní se léčí ve Švýcarsku. Prezident Kravčuk snad ani kancelář měnit nemusel. Taky státní policii KGB nechal ve stejné budově, jen nápis vyměnil.

l v Čechách ve straně jistě byli i lumpové, kteří včas obrátili kabát a dneska bohatnou... mimo jiné díky komunisty špatně propracovaným zákonům. Nejlepší ilustraci takových zákonů vidím tady : lid strašně trpí, mafiáni znásobili svůj majetek snad tisíckrát, Divoký Západ z minulého století hadr. Kdo drží moc ? Většinou ti samí, jako dřív, jenomže ted' kradou legálně.

Křivka degradace komunistického režimu je beze zlomů, jenže skoro exponenciální : za Brežněva klesala pomalu, za Gorbačeva se urychlila a teď se řítí do neznáma. Nikdo ten pád nebyl sto usměrnit. Existoval-li dříve lepší režim, tak proč nezůstal ? Asi proto, že soudruzi už nechtěli. V Gdansku kdysi tekla dělnická krev a režim se udržel ; ani Praha zřejmě nepadla jen díky cinkání klíčů.

♫

Obědvali jsme v nejdražší restauraci města, kam vláda vodívá zahraniční hosty. Ve dveřích nám zastoupili cestu, restaurace je jen pro zákazníky hotelu. Alla je přeměřila : to vím, už jsme tady jedli. Uklonili se s úsměvem.

Dekorace skvělá, o jídle se to říct nedá. Lívance s kaviárem, bohužel byl trochu suchý, maso v hrníčku s bramborami. Chtěl jsem objednat rybu, odradili mne od takového rozmaru. Kolega vyprávěl, jak minulého roku byl příšerně nemocný po návštěvě restaurace. Rusové ztráví snad všechno, už jsou imunní.

Vědro na led bez ledu, stejně víno už neměli, jen malinový mošt. Je to spíš limonáda s trochou alkoholu. Žádali jsme druhou láhev, nebyla ; prý jsme vypili poslední. K pití měli jen čaj s medem nebo s citronem. Objednal jsem s medem. Číšník se vrátil, že nemají med. Poslal jsem ho tedy pro čaj s citrónem a vsadil se, že se vrátí a řekne, že nemají čaj. Prohrál jsem. Přinesl čaj, ale bez citrónu. Nakonec přines účet na 44 tisíc kupónů, nebo 440 tisíc, už nevim. Bankovky stavěl na vysoké hromádky, nastavěl jich 7, pak to popletl a začínal znovu. Počítal to chudák málem čtvrt hodiny.

Odpoledne jsem udivil své hostitelky slovy, že bych rád navštívil v podzemí hroby mnichů Pečerské Lávry. Snad ani nebyly přístupné, taky padala noc a kromě toho měl jsem 3 hodiny před odjezdem do Polska. Hledali jsme právě vstup do jeskyně, když jsme na klášterním dvoře uviděli procesí. Připojili jsme se.

Nevedl jej metropolita komunistického režimu, kterého nikdo neuznává, protože po rozpadu SSSR přiběhl na zavolání honem křtít Kravčukovy děti. Vedl jej metropolita kanadský, skutečná hlava Ukrajinské církve. Při obřadu krásně zpíval, vůbec slyšet ruské basy při mši, to se nedá vylíčit. Poté obcházel celý kostelík a žehnal každého přítomného. Bylo nás asi pouhá stovka nebo dvě, nikdo totiž nevěděl, kdy a kde metropolita bude sloužit slavnostní mši. Být při tom, to se i místnímu občanu přihodí snad jen jednou v životě.

Náhody mi přejí. Je tomu 10 let, postavil jsem si svíčku, modlili se za mně budhisté. Dokonce jsem vlezl do hlavy sochy Budhy, kam dosud vlezlo jen málo lidí, mezi nimi jeden slavný král. Žehnal mi i šéf anglikánské církve, vyfotil jsem jej pak při východu z katedrály; řekl mi Thank You. Jen u papeže to nemám zasichrované. Přiblížit se k němu na metr nebo dva není dáno každému.

Po mši času mnoho nezbýva, navíc lije jako z konve. Před cestou na nádraží Alla začína být nervozní, vidí, že něco marně hledam, chce mi pomoci. Musím s barvou ven : všimnul jsem si, že mi ve městě ukradli peníze, asi stovku dolarů. Alla vybuchne v srdcervoucí pláč : Bože můj, co budete dělat, z čeho budete žít ? Směju se, že peníze nepotřebuju, jízdenku ven už mám, v Krakově mě čeká autokar a kromě toho v Polsku berou kreditní karty a bude-li třeba, česká pošta mi proplatí postšeky. Ale není k utišení. Takové peníze, kolik večerů, kolik nocí nutno nastavit, než je člověk vydělá ! Bylo mi jí líto, a z Krakova jsem jí zavolal, že jsem ty dolary našel.

♫

Z Kyjeva do Krakova jezdí vagony polské. V oddělení jsou jen 3 lehátka, umývadlo, ramínka, zásuvka pro holicí strojek. Čistá prostěradla, čisté pokrývky, kontrolorka daruje každému cestujícímu balíček s kartáčkem na zuby, pastou, mýdlem, bavlněnou utěrkou. Až na to, že vám to hodí jako když hážete žrádlo psům : Tady máte !

Kolega šel za ní, že máme nárok na kávu nebo čaj bezplatně. Kdo vám to řekl ? Je to napsáno polsky a německy na dveřích, odpověděl. Tak já přijdu za chvíli. Po hodině se vrátil, pak ještě jednou, nakonec dostal horký čaj. Byl výborný. V Polsku takový obvykle nemají.

Zastávka na hranicích v Mostisce je 5 a půl hodiny. Jediný přechod, kde jsou kontroly povrchní, je v Brestu, tudy jezdí skuteční pašeráci. V Mostisce se o naše zavazadla též nezajímali, přesto jsem byl nucen celý kufr prohrabat. V Brestu jsem totiž vyplnil nějaké sovětské prohlášení o tom, kolik mám u sebe dolarů, zbraní, zlata atd, a oni chtěli kopii. Ztratit ji, snad bych se ze sovětského ráje ani nedostal.

Když se vlak konečně hnul, přestaly poletovat mokré sněhové vločky, vyšlo slunce a zelená tráva vykoukla ze suchých strání. Jaro začínalo, a já jsem si oddechl. Měl jsem dojem, že jsem znovu na západě.

♫

V Polsku vystupovaly spousty lidí, většinou žen, vlekly obrovské rance se se zbožím, část jich prodají na bazaru, pak je čeká opět 20 hodin cesty vlakem zpátky. Alla to také đělávala, o školních prázdninách. Někdy i s kojencem. Několikrát týdně. Jednou prý vezla 50 lahví vodky.

Celník na polské straně nás informoval, že máme nárok na 1 láhev na osobu. Ukrajinec, který cestoval s námi v kupé, řekl, že má dvě, tu druhou že vypijeme. Celník se zasmál a nekontroloval vůbec nic. Neviděl ani obrovský balík, který patřil rodině z vedlejšího oddělení, kam už se nevešel.

Ta rodina opouštěla sovětský ráj poprvé v životě, a prý definitivně. Prohlásili se za Němce, třebaže neuměli německy ani slovo. Z polského Opole je prý odveze autobus do Německa, kde nějaká organizace Židů se o ně postará.

Náš spolucestující, povoláním šofér kamiónu, vyprávěl, že jede na návštěvu známého do Německa. O pas žádal už 3 roky : nejprve došla zásoba pasových knížek, pak je dotiskli, ale zvýšili cenu na 1000 rublů, které on neměl, pak cenu snížili, ale pozvání bylo už staré a než dostal z Německa nové, zase zásoba došla... Pak pas dostal, ale než vyjel, opět cenu zvýšili a musel doplácet rozdíl, nakonec zanikl SSSR a musel platit za razítko „občan Ukrajiny”, atd... A pokaždé aby jezdil do velkého města. Papíry shromáždil teprve 14 dní před odjezdem. Po cestě nás krmil. Ve spěchu jsme zapomněli v bytě část jídla, které nám Alla připravila. Nutil nás jíst maso, které dlouhou cestou zezelenalo. Nic však nám po něm nebylo.

♫

Krakov je hezké město a stojí za návštěvu. Ale strašný pohled je na Katovice, Gliwice, pár dní před vypuknutím jara. Mrtvá příroda, černá krajina, černé stromy, černé domy. Jel jsem tudy rychlíkem, 186 km z Krakova do Opolna, 118 tisíc zlatých plus 51 tisíc za příplatek, 3 a půl hodiny cesty, plus 50 km z Opolna lokálkou, stavěla každé 4 km, dohromady 8 hodin vlakem. V Polsku lépe nespěchat.

V městě Nysa jsem navštívil několik rodin, mnohem chudších, než známí ve Varšavě. Kdysi jich spávalo 7 v obývacím pokoji o 14 m2. Ale zas tak moc zle se jim teď nedaří, aspoň, co se týká jídla. I v kantině policajtů jsem odědval. A dobře. Poláci zřejmě mají větší smysl pro dietetiku, než Češi.

V Kutné Hoře nás uvítalo nádherné letní počasí, které vydrželo až do Německa. Měl jsem dojem, že jsem znovu na svobodě. V Praze kvetly stromy.

Luc Petr, Našinec 1993, IX, 3