15/12/2011

Štědrej večer nastal...

Bylo 11.11.2011. Magické číslo pro lidi chtivé ženitby. Pro naši osadu a kamarády bylo ale smutné - ve Vítkovické kapli jsme se loučili s našim osadníkem Standou Zlým - Zeusem. Měl 61 let. Řeckořímský zápasník a trojbojář, mistr Evropy a ČSSR. Už ani nevím, kolikrát byl členem olympijského družstva a v osadě byl od roku 1988... Vodák - recesista, dříč a vynikající kamarád. Rakovina žaludku ho zahubila za tři měsíce...

Bylo Martina. Nepřijel ale k nám na bílém koni kvůli smogu - sem tam ale bylo i bílo. Přiznám se, že mám hrozně rád, když to, co fungovat má, prostě a naprosto samozřejmě funguje. Dokonce mi ani nevadí, když některé věci a obchody jsou stále na stejném místě. Můžete si myslit, že jsem usedlý až běda, patriot, nebudu vám to vymlouvat. Jen já sám vím, jak to se mnou je, tak jaképak copak.

Ale ten Martin fakt měl přijet na bílém koni a měla se péct svatomartinská husa, no ale zase se křtilo a pilo svatomartinské víno - letos zvlášť dobré jakosti. A ještě kvůli něčemu to má Martin u mne dobré, za zadkem jeho šimla k nám přichází Vánoce.

Že jsme netrpěliví? No netrpělivý už 69 let jsem i já a od malička a i když to už tak neprožívám, nevidím žádný důvod, abych to nyní měnil. Jsou pro mě pořád stejně krásné, i když se časem proměnily. A tajemné... Jejich tajemství je totiž v nich samých, v tom, jak dovedou být opravdové, takže jim to nikdo nedovede vzít, a to je moc dobře.

Zvláštní, najednou se v té laskavé době vynoří nostalgické vzpomínky tak jasné a ostré, že jsou naprosto přesně k přečtení: Podvečer, sníh jiskří mrazem a křupe pod nohama, brácha a já jdeme s prastrýcem na Masarykovo náměstí pro vánoční stromeček, vedle kašny naproti muzea stojí vánoční strom s betlémem a kasičkou pro válečné sirotky a chudé, uprostřed náměstí u trafiky a městkých záchodků stojí tramvajka jedoucí do Bohumína a druhá z Michalkovic, do trafiky jsme si chodili pro „Vpřed” s Rychlými Šípy...

A i beze slov si toho tolik dovedeme říct... Jdeme do Hladnovského kopce a dole je silueta města s kostelními věžemi ale i věžemi šachet a rudou září z koksoven a železáren ve Vítkovicích a Donbasu... Před námi obzor, rozhraní stoupající cesty a večerní oblohy se siluetou hald a v dáli kopců na Bobrovníkách...

Docela dobře jsme si mohli koupit stromek v krámu či před ním „Pod Laubama” na náměstí či na Kuřím Rynku, ale ten rok to bylo jiné - táta dostal špagát a my museli šetřit. Šli jsme pro stromek za hajným, vybral nám nádherný smrček, co se nám určitě do pokoje nevešel.

Přátelská slova prastrýce s hajným, s nímž byl prastrýc i náš táta v odboji, o naší situaci „sirotků” a odvolání proti špagátu plynula u stolu, kde jsme pili horký čaj s medem a zakusovali jsme to buchtou... A když jsme scházeli cestou k rozhraní nebe a země se stromečkem, za nějž hajný odmítl peníze, mezi mnou a bráchou byl zelený voňavý most smrčku...

Kdysi dávno jsme se u Štědrovečerní večeře modlili. A ani to netrvalo dlouho a stál jsem v čele stolu já a modlily se i děti. Vnoučata se již nemodlí a ani to neumí. Jó přišla i jiná doba „dědů Mrázů”. Byly jiné stoly a nad nimi se ozývá „Štědrý večer nastal”. Nikdo se nenarodil, ani jsme nenesli žádné noviny - snad jen „Rudé Právo”.

Tak to přišlo, kdovíjak, a už mnohokrát zůstalo. I s tím středočeským -ej. Koledy jsme zpívali u strojení stromečku: soprán a tři nejisté dětské hlasy a nejistý tenor. I ty hlasy najednou slyším tak přesvědčivě, skoro mám chuť se ohlédnout. Kde? Ale neudělám to, protože vím...

A tak místo ohlédnutí se dívám dopředu, do let, která teprve přijdou, na ty, kteří se zas u jiného stolu budou scházet, ale sebe tam nehledám. Protože i já se budu ztrácet a ozvou se tam jiné dětské hlasy. Bůh ví, co si v tu chvíli sváteční budou všichni povídat, zda sepnou ruce nebo se nadechnou k písni, třeba se jen tak budou držet a lidské teplo jedněch rukou se přelije do druhých a možná, že někde bude chybět, ale ta chvíle to všechno urovná.

A nikdo nebude sám, protože ten stisk půjde dům od domu, stejně jako „Betlémské světlo” skautů. Věřte mi, přátelé moji, určitě tomu tak bude.

PhDr Z. Vašíček - Ďáblík

Pořekadla II

Roy

Humanitární mise pro kosovské Srby ?

Že by se odehrávala v Kosovu humanitární tragédie, to se právě nedá říct. Ale mohlo by k ní dojít, protože přežívají staré problémy, jako třeba rozbité nemocnice, časté výpady elektrické sítě v předvečer třeskutých mrazů, nehledě na nevraživot islámských fanatiků, kterým Amerika pomohla k moci.

Mise pouze pro Srby a nikoliv pro Albánce, může být humanitární? Ano i ne. Problém je v tom, že Albáncům platíme z našich daní evropských poplatníků téměř vše, co potřebuje k životu nový stát, mimo jiné policii EULEX, zatímco Srbové nedostávají nic. Jsou diskriminováni, jejich školy jsou vykrádány, kláštery vypalovány.

Jsem členem malého francouzského spolku s názvem Solidarité Kosovo. Byl založen roku 2004 s úmyslem vozit o Vánocích dárky srbským dětem v Kosovu, kterým jejich rodiče většinou nic koupit nemohou. Žijí totiž osamoceni v jim nepřátelské zemi, nemohou hledat práci, nesmí prodávat své produkty na trhu ani vyvážet ze země, prostě přežívají jen s tím, co vypěstují pro sebe.

S výjimkou severního Kosova, které je srbské, islámci ze země už vyhnali prakticky všechny křesťany. Ti, kteří zatvrzele zůstávají, protože nemají kam jít, mohou vyjít z ghetta jedině když jim slíbí doprovod mírotvorci z KFOR - tedy i k lékaři nebo na nákup do města.

Každý rok před Vánocemi vyráží z Paříže na zasněžené cesty víc jak desítka dobrovolníků s několika kamiony a nákladem hraček a školních potřeb, které jsme dostali zdarma nebo levně koupili. Je to únavná a leckdy i nebezpečná cesta.

Konvoj pro Srby není na žádných hranicích vítán. I mezi srbskými vesničkami může být zastaven a vykraden islámskou milicí, může jej zasáhnout i kulka nebo bomba nějakého fanatika, ale když ti mládenci a dívky v pořádku dojedou do cíle, zářící dětské oči jsou jim odměnou.

Letos albánsko-muslimská vláda vymyslela další překážku, aby Srbům komplikovala život: zavedla hraniční kontroly na administrativní hranici mezi Kosovem a Srbskem, aby mohla, kdykoliv se jí zachce, přerušit na pár dní dodávky ze Srbska.

Nepřipomíná vám to náhodou přechody mezi Izraelem a okupovanou Cisjordánií? Hodiny čekání, když se vracíte z práce, ponižující kontroly, případné zastřelení, když se škaredě koukáte, to vše vám říká: Emigrujte jinam, tam vás buzerovat nebudou!

Situace se zostřila v září 2011, kdy vláda poslala albánské celníky na přechody do lokalit Jariňje a Brňak, ležících v území, kde žijí výlučně Srbové. Srbská vláda v Bělehradu samostatnost Kosova neuznává, ale kosovským Srbům pomoci nemůže: naletěla na sliby, že Srbsko jednou vstoupí do EU. Tak místní občané zablokovali celníkům cestu a postavili barikády.

Vojáci KFOR se několikrát pokusili odstranit tyto barikády, proti manifestantům použili slzný plyn, vodní děla, včetně střelby na ostro. Dne 28. listopadu u vesnice Zupce byla stovka raněných mezi demonstranty, 25 mezi vojáky. Vedení KFOR pohrozilo, že napříště použije válečné zbraně.

Následkem toho, měli jsme v Paříži velký problém najmout nákladní auta - majitel, s nímž obvykle pracujeme, odmítl: „příliš nebezpečné”. I pojištění bylo notně dražší. Přesto jede se. Doufejme, že dojedou. Kromě hraček a školních potřeb, posíláme i pár tun teplého oblečení pro děti i dospělé.

Spolek se stejným názvem byl založen nedávno i ve Španělsku, ale dosud sbírku neorganizoval. Zato připojilo se k nám nedávno i Rusko, díky tomu, že 20 tisíc kosovských Srbů v beznaději se obrátilo na prezidenta Medvěděva a podalo žádost o ruskou státní příslušnost. Ten odpověděl, že jim vyhovět nemůže, ale posílá jim humanitární pomoc.

První konvoj 25 nákladních aut s nákladem generátorů el. proudu, pokrývek, jídla, nádobí a zemědělských strojů ve váze 304 tun měl dorazit na místo 15. prosince. Jenže na hranicích Kosova v Jariňje jej zablokovala EULEX, která nutila Rusy přijmout doprovod albánských celníků, které Rusko neuznává.

Než došlo k dohodě s Ruskem v Bruselu (co jim asi museli Rusové výměnou dát? odsouzení syrského režimu?), pět dní Srbové nosili šoférům jídlo a pití, i prase na místě upekli. Nakonec odstranili barikády a kolona aut se hnula. Druhý konvoj 12 aut o 166 tunách vede do města Niš.

Konflikt v Kosovu se vleče už od 80. let minulého století. Do té doby albánské obyvatelstvo se natolik rozmnožilo, že získalo v Kosovu většinu a začalo vyžadovat nezávislost na Jugoslávii. Brzo jejich odpor přerostl ve skutečnou válku s nemalým množstvím obětí na obou stranách, přičemž USA se svými satelity (Anglie, EU, Turecko) se postavily slepě a bezvýhradně na stranu albánských muslimů.

Roku 1999 letectvo NATO vedlo 78 dní úsilovného bombardování na Srbsko (včetně bomb s ochuzeným uranem - sám jsem viděl místo dopadu, i tráva je dodnes radioaktivní...), načež prezident Miloševič ustoupil, když mu Rezoluce 1244 zaručila, že Kosovo zůstane součástí Srbska. Navzdory rezoluci, v únoru 2008 Kosovo vyhlásilo nezávislost a Amerika jej ihned uznala, ne však Čína, Rusko, Slovensko, Rada Bezpečnosti, Valné Shromáždění OSN.

Luc Petr, 15.12.2011

Článek o dalším nebezpečném území - Sandžaku si můžete přečíst zde.

Video o cestě do Kosova. Kvůli několika záběrům z Euronews, možná na vaší adrese nemáte právo jej vidět. Zkuste to tedy na Youtube...