Po stopách Eskymo Welzla.

"Ty zděs odin ?" volali na mě vždy udiveně lidé, které jsem potkal v sibiřské tajze.
"Nět, nas pjatnadcat !" odpovídal jsem. Většina pochopila, že těch patnáct, to jsem já a mých čtrnáct tažných psů, " usmívá se Karel Bublák z Bečova nad Teplou. Loni vyrazil na svou životní akci.

"Bude to nejdelší etapová cesta člověka se psím spřežením na světě," vysvětluje nadšeně. "Za osm měsíců jsem dorazil po řece Obu od čínských hranic ke Karskému moři. Příští rok chci dojet na Rudolfův ostrov v Zemi Františka Josefa. Závěrečnou etapu - cestu na severní pól - možná už nezvládnu, ale pojede ji můj syn Karel."

Ještě před válkou vozila psí spřežení na Sibiři nejen poštu, ale i načalstvo na lovy. To vyprávěli místní dědci, kteří chodili obdivovat má zvířata, říká pan Bublák. "Dnes jsou na Sibiři jen psi lovečtí a divocí. Lidé se k nim chovají dobře, ale vždy před zimou všechny divoké psy nelítostně střílejí.

Když jsem na Altaji startoval, bylo minus čtyřicet. Chtěl jsem po zamrzlém Obu dojet co nejdál. Jeho termální přítoky ale tvořily zrádné pasti. Hned sedmý den jsem se do jedné propadl. Proto jsem v Barnaulu přešel na pevninu."

Na psí soupravu pana Bubláka byl velkolepý pohled. Vpředu dvě řady po sedmi zvířatech - sibiřští huskyové. Za nimi nákladní sáně se zásobami a "deštníkovým" stanem pro pána i psy. Pak osobní sáně. Vše dohromady o váze tři čtvrtě tuny !

"Délka soupravy byla 27 metrů a já psy řídil jen hlasem. Na křižovatce jsem zavolal ha! A psi stáli. Šel jsem se podívat dopředu, a když byla cesta volná, zvolal jsem gou! Psi se rozběhli, a jak byly sáně na mé úrovni, naskočil jsem

Na čaj a vodku mě zvali lidé denně. Zdálo se mi přitom, jako by na Sibiři měli k sobě lidé blíž než u nás doma. Jednou se tam dokonce šoféři projíždějících náklaďáků složili a koupili mi plnou tašku chleba, másla, vodky a salámů ! Mysleli totiž, že jsem chudý a jedu se psím spřežením proto, že nemám na auto."

Mimochodem za to, co výprava stála, by už pěkné auto bylo. Manžel si ale musí splnit své sny, říká s pochopením paní Bubláková. Byla jsem jen trochu nervózní, když se místo po ohlášeném půlroce vrátil až po osmi měsících...

Jakmile na jaře začal sníh tát, udělal si bečovský cestovatel sedmimetrovou loď Marie CZ. Dřevo dostal od místních lidí darem. A plul si s ní po Obu rovných tisíc kilometrů. Psi samozřejmě s ním.

Při tání stoupá hladina řeky o osm metrů a teče přes vrcholky stromů ; dějí se neuvěřitelné věci. Třeba vidím nenápadnou bóji. A ona vyznačuje předěl dvou proudů - místo, kdy vlastně vedle sebe tečou dvě řeky protichůdnými směry 

Na Obu někteří rybáři dávali panu Bublákovi ryby pro psy - klidně i náruč metrových štik - jiní spíš loudili vodku. Odrážel jsem je ale s tím, že já jsem tu host a oni by měli dávat. "Čto chočeš ?" zeptal se mě jeden rybář. "Tu sobí kůži, co na ní sedíš," řekl jsem. A vidíte, tady ji teď mám doma vystavenou.

I. Bartík

Ty spíš sám v lese ? A to nemáš strach ? Tak přesně se mě lidé často ptají. Ne, nemám. V lese strach nemám. Ne, že bych se nebál nikdy. Jednou, to jsem byl na kole u Prášilského jezera v nadmořské výšce skoro jedenáct set metrů, a v tom se spustila pravá šumavská bouřka, hromy duněly současně s blesky. Na malé ploše přístřešku, asi půl minuty jsem pociťoval strach, potom jsem se už jenom kochal tou nádherou.

Podobný pocit jsem zažil na Kokořínsku, když se ve svahu nade mnou zastavilo devadesátihlavé stádo muflonů. Představil jsem si, co by se asi stalo, kdyby se všichni rozběhli s kopce přímo na mě.

Divočáky potkávám velice často a potkávám je rád. Jednou ale zcela nečekaně vyběhl párek divokých prasat z nízkého podrostu asi dva metry přede mnou, já se jich hrozně lekl, oni mě ještě víc, a pak utekli právě tím směrem, kterým jsem měl namířeno. Pokračoval jsem v cestě, měl jsem ale v ruce klacek a bouchal jsem jím do každého třetího stromu ; choval jsem se v tu chvíli snad jako blázen.

Vyvstává ovšem otázka: Bojím se ve městě ? Bydlím v Praze a život je tady velice zajímavý. Už jsem stál půl metru před nabitou pistolí. Poblíž našeho domu došlo ke dvěma vraždám. V noci mě vzbudila střelba z okna protějšího domu. Několikrát ode mne požadovala neznámá podivná individua peníze, a to vždycky v noční opuštěné ulici. V jiném městě jsem byl obstoupen pěti mladíky, opět s požadavkem odevzdání peněz, tentokrát za bílého dne.

Kde se mám tedy bát víc : v lese, nebo ve městě ?

Seveřan