Čeští dobrodruhové a světoběžníci

Na jaře 1946 v týdeníku Květen vycházela na pokračování dokumentární reportáž "Nepolapitelný Jan", o autoru atentátu na říšského protektora Heydricha. Po několika týdnech však nedokončené vyprávění ze stránek časopisu bez vysvětlení zmizelo. Dohadoval jsem se tenkrát : je to snad proto, že časopis je závislý na komunistické straně, a hrdina reportáže se angažuje pro stranu lidovou ? Nikoliv. Bylo to proto, že historie s atentátem se ukázala být novinářská kachna, neboť Heydricha zabili parašutisté poslaní z Londýna.

Nebyl to vlastně výjimečný případ. Za okupace téměř každý píšící novinář a spisovatel více či méně kolaboroval s představiteli režimu, nebo aspoň se s nimi v dobrém stýkal, chodil na večírky, přijímal literární ceny, atd. Po převratu ti, kteří měli nejvíc máslo na hlavě, nalezli do strany ; s "odjakživa antifašisty" a s "partyzány" (slovo za okupace neznámé) se jen protrhl pytel. A začly vycházet romány a dokumenty, podle nichž Němci byli hotoví ďáblové.

Ani Fučíkova Reportáž, ani Deník Anny Frankové se nevyhnuly úpravě. Nositel Nobelovy ceny Wiesenthal tvrdil tehdy, že v plynu zahynulo 12 - 13 milionů Židů. Norimberský soud rozhodl : 6 milionů. I tak, hrozné číslo.

Papon, bývalý ministr franc. prezidenta de Gaulla, byl předloni odsouzen k 10 letům vězení : Za okupace byl úředníkem na policii v městě Bordeaux a soud mu nyní vytýkal, že tehdy zachránil pouze stovku Židů, ačkoliv o holocaustu musel vědět. Moje teta, která ztrávila 2 roky v koncentráku, v němž se setkávala rovněž s vězeňkyněmi z jiných táborů, o existenci plynových komor se doslechla až po válce.

Jinými slovy, je vězněn za to, že za okupace nebyl románovým hrdinou, a na to, že tehdy pracoval v odboji, čímž riskoval trest smrti, se nehledí. Jak prosté je soudit, když soudce tu dobu zažil jen jako divák v kině! A Chirac nemá kuráž dát mu aspoň milost.

Ve Francii vyšel životopis Martina Greye "Au nom des miens", v němž Grey vypráví o svém dětství ve Varšavském ghettu, o hrůzách, které zažil v koncentračním táboře, o svém dramatickém útěku, atd... Životopis byl zfilmován a dosud je promítán v celé Evropě. Problém je v tom, že vyšlo najevo, že Grey v tom koncentráku vůbec nebyl, ale o tom se nemluví. Tendence dělat ze sebe hrdinu nebo oběť, a z poraženého nepřítele nestvůru, je vlastnost normálního člověka. Na pravdě mu tolik nezáleží.

S Němci se stýkali nejen spisovatelé, herci, filmaři, majitelé továren, pracoval pro ně prakticky celý národ. Nešlo jinak. Kolik dělníků mohlo odmítnout pracovat pro válečný průmysl ? Někteří by ani nechtěli. Dostávali slušný plat, lístky pro těžce pracující (vyšší příděly potravin), alkohol, tabletky s vitaminy... Přesto hrdinů v českém národě bylo dost. Někteří se zapojili do odboje, jiní utekli. Kamarád Vašíček prostudoval archivní materiály, z nichž se dozvěděl následující :

Jan Smudek se narodil 8. 9. 1915 v Bělé nad Radbúzou v rodině železničáře, která se přestěhovala do Domažlic. Tam vychodil i školu a vyučil se instalatérem. V tu dobu mu zemřel otec. Matka měla se zádumčivým, ctižádostivým a vznětlivým synem spoustu starostí. Přesto ale stačil vystudovat dvouletou průmyslovou školu v Plzni a začal studovat mistrovskou školu strojnickou v Kladně, kde ho zastihl i příchod okupace.

Byl členem 3. oddílu Starších skautů z Domažlic, jehož 22 členů tvořilo odbočku odbojové organizace Obrana národa. V noci ze 7. na 8. června 1939 Jan Smudek s kamarádem v Kladně zastřelili německého policistu W. Kniesta zbraní, kterou odcizili v hospodě z pouzdra opilému policistovi. Byl to malér, ale nechytli je.

5. března 1940 gestapo tvrdě zasáhlo proti Obraně národa a pozatýkalo jeji představitele. Za této situace Jan Smudek se domluvil s K. Matesem, že v sobotu 23.3 společně prchnou do zahraničí. Měl jim pomoci dr J. Valenta z Prahy. Mezitím lidi promluvili a události dostaly rychlý spád. Ve středu 20. 3 vtrhli tři příslušníci klatovské služebny gestapa ke Smudkům a hledali kufr s výbušninami. Smudek měl na okraji půdy pistoli P-38 s nábojem v hlavni. Při prohlídce se dostal až k podkopu na půdu - bleskurychle popadl pistoli a postřelil vedoucího J. Neubauera a než se gestapáci stačili vzpamatovat, seskočil z vikýře, přeskočil plot a byl pryč.

Své samozřejmě zahrálo ochromení a moment překvapení tří gestapáků. Tak dramaticky zahájil Jan svůj boj o život. Nesmíme opomenout, že byla zima, sníh, a honila ho celá říše. Díky tomu, že byl skaut, dovedl se orientovat a přežít, navíc, když chodské podhůří znal jako své boty. U přibuzných se převlékl, dostal chleba, slaninu a prchal dál. Změnil i podobu, neboť všechny noviny zveřejnily jeho fotografii s podrobným popisem. 27.3 dojel vlakem do Prahy, kde 30. března nastoupil do vlaku, kterým začala jeho cesta do Anglie. Nevím, jak se dostal přes hranice říše ; cesta trvala celý rok, a vedla přes ostrovy Martinique a Santa Lucia v Karaibském moři.

Na Domažlicku se stal doslova národním hrdinou a to tím spíš, když si gestapo uvědomilo, že má na triku mrtvého policistu. Početné síly ho hledaly, vesnice byly polepené zatykači a Smudek k nenalezení. Venkovský lid se prý za něj modlil a dal mu přezdívku Nepolapitelný Jan. S atentátem však nic společného neměl.

V Anglii prošel vojenským výcvikem, počátkem roku 1943 byl zařazen k letectvu a stal se čs. styčným důstojníkem na velitelství stíhacího letectva. Tam zůstal, tehdy již ženatý, až do konce války. Po válce se vrátil do Hranic u Aše, ale po únoru poslal do Anglie manželku Margaretu s dcerou a 6. června 1948 odjel za nimi. Až na sklonku života se vrátil na rodné Chodsko, aby tam s manželkou v malebném kraji pod Haltravou dožil. Ve středu 17. 11. 1999 v obci Díly na Domažlicku podplukovník letectva a nejpopulárnější osoba odboje Jan Smudek zemřel.