psáno v březnu 2010
psáno v březnu 2010
Velikonoce
Velikonoce jsou církevní svátek, který se ale dochoval ještě z dob pohanských. Slaví se na památku umučení a vzkříšení Krista, ale i na oslavu příchodu jara a nového života. Je to svátek pohyblivý a řídí se obdobím čtyřicetidenního půstu od Popeleční středy do Hodu božího.
Období půstu rozdělené šesti nedělemi postními je protkáno mnoha zvyky, pověrami a legendami, jež se krajově liší.
První neděle postní se nazývá Černá nebo Pučálková, někde též Liščí. Černá proto, že ženy odkládaly barevný šat a odívaly se do tmavého. Pučálková je označení podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu-pučálky. Liščí proto, že někde se na vrbové proutky věšely preclíky a dětem se pak vyprávělo, že jim preclíky přinesla liška.
Druhá neděle postní - jinak Pražná, podle pokrmu z nedozralého obilí - pražmy.
Třetí neděle postní je zvaná Kýchavná. Někde se říkalo, že kolikrát kýchneš, tolik let budeš živ.
Čtvrtá neděle postní měla zvláštní postavení. V kostelech se měnila barva fialová v růžovou. Mládež se mohla sejít na návsi a veselit se. Také v tuto neděli družba s ženichem navštívil rodinu, do které chtěli o Velikonocích přijít na námluvy. Odtud název neděle Družebná.
Pátá neděle postní je Smrtelná či Smrtná. V ten den byl ve slovanském světě rozšířen zvyk vynášení Morany - Smrtky. Za doprovodu dívek a mládenců, kteří zpívali písně o Moraně, se do vody házel kůl s kusem tvarované slámy oblečené do starých ženských šatů. Původ Morany je třeba hledat v pohanských dobách, kdy se tak oslavoval konec zimy a příchod jara.
Šestá neděle postní se označuje jako Květná neboli Květnice. Je to připomínka vjezdu Krista do Jeruzaléma. Pořádají se procesí, která ve svém čele mívají osla s figurou Krista. Protože lidé vítali Krista palmovými větvičkami (u nás kočičkami), říkáme Květná neděle. Kočičky, rozkvetlé větvičky jívy, měly vůbec kouzelnou moc. V kostele byly pokropeny svěcenou vodou a pak se používaly jako zaklínadlo proti všemu zlému. Lidé se opět odívali do pestrých šatů a aspoň jdene kus oděvu měl být nový.
Proč právě vejce jako velikonoční symbol?
Již ve 14. století bylo o Pondělí velikonočním veselo, všude se šlehalo prestobarevnými metlami a rozdávala se jednobarevná, ale i bohatě zdobená vajíčka. Lidová legenda vypráví, že tradice velikonočních vajec vznikla, když Ježíš chodil se svatým Petrem světem. Měli hlad, a tak požádali jednu hospodyni o chleba. Ta však neměla ani kousek, ale uslyšela zakdákat slepici. Zašla tedy do kurníku a přinesla vejce. Upekla je v horkém popelu a podarovala pocestné. Když chtěla skořápky od vajec vyhodit, změnily se v kousky zlata. A tak na památku této události se rozdávají velikonoční kraslice. S vajíčky se provozovaly o Pondělí velikonočním různé hry a taškařice.
Dne 11. února 1905, ve stejný den jako geniální ilustrátor Zdeněk Burián, se narodil Eduard Ingriš - filmař - muzikant - skladatel - mořeplavec a dobrodruh. Jeden ve Zlonicích, druhý v Kopřivnici. Oba byli trampové: Burián byl z T.O. Arizona a Ingriš z T.O. Margon ve Svatojánských Proudech.
Oba se zapsali zlatým písmem do historie trampingu i umění. Pro Čechy byl Ingriš téměř neznámý, až do své smrti v roce 1991 žil v Californii v South Lake Tahoe, kde měl svou firmu „Ingris productions”.
Na Berounce v chatě napsal svou slavnou "Niagaru". Později za filmovou tvorbu byl nominován na Oscara, radil při natáčení filmu "Stařec a moře" podle Ernesta Hemingwaye, s kterým se spřátelil. Na balazovém voru přeplul oceán a jeho píseň "Blue sea" hrála celá severní a jižní Amerika.
Největší svou stopu v Jižní Americe zanechal v Perú, kam se dostal po únoru 1948, když z Brazilie proti proudu zdolal celou Amazonku. V Limě byl šéf-dirigentem symfonického orchestru, proslavil se i jako fotograf a kameraman.
Setkal se s Marylin Monroe, spolupracoval s americkými filmaři a s Hemingwayem, spřátelil se s Johnem Waynem i Thorem Hayerdahlem, jenž Ingriše inspiroval, aby uspořádal expedici na balazovém voru Kantatuta I z Jižní Ameriky do Polynésie.
Po nepodařené první plavbě, kdy se dostali do obrovského mořského víru, si to zopáknul na Kantatuta II a na svém voru dosáhl překonání Pacifiku a doplul do Polynésie.
Ačkoliv Ingriš pochází ze Zlonic u Slaného, kde je i jeho urna, jeho pozůstalost je v muzeu ve Zlíně.
K jeho 105. narozeninám vláda Perú mu udělila in memoriam vyznamenání "za zásluhy o stát", které převzala jeho žena Nina (79), která žije v Brně. Vyznamenání jí předal peruánský velvyslanec Albert Salas Barahona za přítomnosti cestovatele Miroslava Zikmunda dne 14. února 2010.
Z. Vašíček
Ovšem nejedná se vlastně o novinku, protože kniha byla napsána někdy v 70. letech minulého století. Avšak cestovatel Rudolf Švaříček vytáhl tento rukopis z archivu a vydává jej v Brně coby poctu cestovatelské dvojici. Kniha má krásný a originální sloh. A ačkoliv nejde o vysloveně obrazovou publikaci, fotografie mají v knize velkou roli. Jsou skutečně výmluvné a některé fotografované výjevy jsou těžko uvěřitelné.
Ze Sumatry se oba inženýři vydali přes celou jihovýchodní Asii do Sovětského svazu. Cestopis je ozdoben šperkem na deskách a na papírovém pouzdru, kniha má 448 stran a - včetně nástěnné mapy světa s vyznačením všech cest - váží 3,6 kg. Je samozřejmě poněkud dražší, ale tu hodnotu má.
Kdo by neznal Jaroslava Foglara! Knihy, které napsal, ale i časopisy, které spoluvytvářel, patřily mezi legendu už v době, kdy vycházely. Málokdo však ví, že na vzniku právě těchto časopisů, byť jsou dneska automaticky brány jako foglarovské, měl lví podíl muž, jehož jméno zůstávalo skoro zapomenuto: RNDr Karel Bureš.
Známe ho ale i jako autora tří „Zápisníků 13. bobříků” a řady knih se sportovní tématikou, reportáží z Olympiády a různých Mistrovství světa.
Už v knize Jiřího Poláka „Poselství žlutého kvítku” se mohli čtenáři dozvědět něco ze zákulisí legendárních časopisů „Mladý hlasatel” a „Vpřed”. Vzpomínková kniha Karla Bureše je rovněž spojena s Jiřím Polákem: Vystupuje zde jako editor, který po smrti autora uvedl některá fakta na pravou míru.
Kniha však nepřináší jen nová svědectví o těchto časopisech, autor vypráví i o sobě. Jaké byly jeho osudy před vznikem Mladého hlasatele i kde byl za okupace, když Němci časopis zastavili a jeho redakční druh se stal lektorem knižní edice v Melantrichu. Vypráví i o vztahu s J. Foglarem a to překvapivě otevřeně!
A protože byl Karel Bureš především sportovní redaktor, klade na sport důraz i zde, když přibližuje čtenáři sportovní ikony první republiky.
Ozdobou knihy je však obrazová příloha. Nejen leckterý pamětník, ale i odborník ze současnosti zamáčkne slzu nad barevnými reprodukcemi obálek starých časopisů i kolorovanými fotografiemi. Jak už sám název napovídá, kniha vypráví především o časopisech, které autor jako redakční kolega vytvářel společně s Foglarem.
Je škoda, že se dál neobírá obdobím mimo tato léta. Soudě mimo náznaků v knize, jeho život by jistě vydal na obsáhlejší svazek. I tato knížka jistě potěší nejen foglarovské badatele, kterým nabídne spoustu zajímavých informací a podnětů. Čte se svižně. Koncem roku 2009 ji vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec.
Vstupní stránka Zpráv z osad
Vstupní stránka Trampské nitě